Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 11.05.2017 21:16:33 

LABRADORKA SÁRA  Z RÝŽOVIŠTĚ

Výlety a dovolenky
 

Výlety a dovolenky

 
Dovolenka u Českého Krumlova 14. - 17.9. 2009
 
 Konečně jsme si udělali čas v pěkně nabitém programu a dospěli jsme k již dříve naplánované dovolené. Tentokrát jsme jeli objevovat krásu Jižních Čech. Naďa objednala chajdaloupku v obci Větřná, která byla přímo ideální pro naše potřeby. Téměř samotka u lesíka až na pilu sousedící vedle nás. Naštěstí to nebyla taková ta pila, na které se řeže hlava nehlava od rána do večera, takže jsme o ní v podstatě ani nevěděli. Výhrou byl oplocený 2500m ² pozemek, kde si mohli pesani poběhat jak jen mohli. Jenom jsme museli hned po příjezdu obejít plotek a zadělat drobné dírky, aby jsme mohli být v klidu. No ale to jsem trošku přeskočil začátek, takže... .
Původně jsme měli odjet na dovolenou v sobotu 12.9., ale protože jsme se Sárou v ten den dělali zkoušku ZZZ viz. Zkoušky
a Naďa s Delfim hned den po nás zkoušku RH-TA, posunuli jsme odjezd až na pondělí 14.9. 2009. První den jsme se  seznamovali s okolím. Trošku hrůzu nám naháněla obrovská papírna v obci Větřná. Naštěstí se smrádek k naší chajdě nedostal, takže jsme mohli v klidu využívat zahradu i venkovní posezení.
  V úterý jsme vyrazili do sousedního Rakouska. Přijeli jsme k horským lázním Sternsteinhof patřícímu k Bad Leonfelden, kde jsme odstavili Astru.  V lázních se ukázala pohoda a přívětivost starousedlíků a majitel lázní nám věnoval turistickou mapku a poradil kam se vydat. Nezapomněl zažertovat a podotkl, že teď už pouze pěšky v bagančatách které máme na nohách. Nuže vydali jsme se po stezce modrozelené směrem k vyhlídkové věži. Z vyhlídkové věže byl nádherný rozhled po okolí díky sluníčku. Vzhledem ke vzdálené mlze jsme ale bohužel nedohlédli až na slibované Alpy( snad jindy). Nicméně to byl nádherný výšlap a pesani si to plně užívali stejně jako my. Cestou zpátky jsme prošli místem zvaným Pilzstein (tuším v hřib pravý-pravák v překladu). Bylo to místo schované v lesíčku tvořené spoustou balvanů porostlých mechem. No a jeden z nich vypadal jako hříbek. Tady jsme spočli a pak už tradá dál k Astřence. Cestou na chatku jsme se stavili na obídek v hospůdce u Rožumberka a pak šup relax a večeře pro hafany hned po návratu.
 Další den jsme se rozhodli prohlédnout si Český Krumlov. Pesani se očividně nudili, protože byli pořád upoutaní blbou šňůrou. Po návratu z města jsme vyrazili do lesíka , kde si to pesani opět plně užili.
Čtvrtek byl ve znamení deště, a protože předpověď byla plně proti nám, rozhodli jsme se pro návrat domů. Z týdenní dovolené byly sice tři a půl dne, ale aspoň něco ne?.
 Protože mi můj foťák vypověděl službu, fotila pouze Naďa. Co všechno z toho vzniklo můžete kouknout TADY
Výletek po Pustevnách
 
  Je potřeba občas  zvolnit ve výcviku, a tak jsme se rozhodli pro relaxaci v podobě výletu na Pustevny, kousek za Rožnovem pod Radhoštěm.
V sobotu 13.6. ráno jsme klasicky vystartovali za našimi nejmilovanějšími Naďou a Delfim , abychom rozhodli co podnikneme. Nějaké možnosti a varianty výletů byly, ale nakonec padlo rozhodnutí : Jede se na Pustevny! Zabalili jsme to nejnutnější do batůžků, šup do Astřenky a jede se. Astřenku jsme zaparkovali na parkovišti pod Pustevnami a šlo se. Výšlap k soše Radegasta byl příjemný,  akorát těch lidí . Sára trajdala s Delfim na volno jak jen to šlo a užívali si to spolu stejně jako já s Naďou. Od sochy jsme pokračovali dál k vrcholku, kde byl moc pěkný výhled po okolí, ale hlavně hospůůůůůůdka a obídek . Po vydatném a chutném obídku jsme se rozhodli pokračovat v  chůzi  do částí, kde ani zkušeňák Naďa doposud nezabloudila. Byla to ta pravá volba - jak se ukázalo, protože příroda byla krásná a široko daleko ani živáčka- snad jen tak na 5 či 6 odvážlivců dráždících sobotní odpoledne stejně jako my.
Pesani i my jsme byli v sedmém nebi a  to je tím správným cílem výletů. Z lesíka jsme se vynořili v Rožnově a podél břehů Bečvy (někteří přímo Bečvou) jsme kráčeli k vlaku. Pro Sáru to byla opět nová věc . Hleděla kam jen mohla a při každém syknutí hadiček brzd a klasickému klepání koles o kolejnice byla v pozoru co se jakože děje. Delfi jako starý pard ležel přes uličku. Sára vše bezvadně zvládla a to je dobře. Vláčkem jsme přikodrcali do "Krhovičkova" a po kafinu jsme vyrazili z Naďou, tentokráte bez miláčků, pro Astřenku. Výlet proběhl jako vždy na výtečnou. Jediným problémem je pro další 3týdny krvavá Lady Sára, která nám díky začínajícímu hárání překazila týden dovolené, kterou jsme měli naplánovanou. Budeme se muset omezit na kino a snad jen na výcviky stylu-Sára jako poslední!!!. Dovolenka  bude muset být přesunuta na neurčito, ale dočkáme se.
A samozřejmě i Vy.
 
 
Prodloužený  víkend na Slovensku - Jánošikove diery
 
  Tááááák a je to tady. Plním slib a jdu pisnout něco o našem dalším prodlouženém víkendu. Vzhledem k tomu, že se nám už posledně osvědčila taktika prodlouženého víkendu, rozhodli jsme se absolvovat další a myslím že né poslední. Opět nás zlákaly fotečky známého Nadi a jak jinak - ze slovenské oblasti, tentokrát z Jánošíkovych  dier.
  Se Sárou jsme vyrazili ráno 19.3. ,což byl čtvrtek, směr Krhová. Po 10h nás už netrpělivě vyhlíželi Naďa s Delfim a naložená Astřenka. Rychlé přivítání a šup šup přeházet  věci z Corsičky do Astry a tradááááá Slováci třeste se!, už jedééém. Naší první zastávkou byla klasicky Cowboyská hospůdka, kde jsme si dali obídek. Halušky jsou povinností, takže huráá do nich a bez emocí. Mňam, byla to opět pochoutka. Ubytování MiMa pana Laurenčíka v Terchové, objednané opět přes internet, bylo smluveno mezi 13 -15h a to jsme také dodrželi. Vzhledem k tomu, že byl majitel domku v práci, musela zaúřadovat místní Keliška a po jejím telefonátu jsme vyzvedli klíče u souseda, ketrý nás uvedl. Ubytování bylo ideální. Komlpletní přízemí jenom pro nás a navíc oplocený venkovní pozemek, takže možnost volného pohybu pesanů jak má být . Nečekaným překvapením pro nás bylo množství sněhu. U nás nic a tady víííííííííc. No co konečně aspoň vyzkoušíme naše nové pekáče!
    Z ubytování jsme zhlídli první kopec, kde něco bylo, a jde se! Paní, která pravděpodobně kráčela z práce domů ,jsme se zeptali na cestu a jak zjistila kam že s těmi pekáči kráčíme, bylo na ní vidět, jak by hned položila tašky a šla s námi. Překvapení a hned smích, když jsme se vynořili u JZD si dovedete představit. Nevím čím to, ale naše první cesty výletu  nás pokaždé vedou do JZD a hnoje. Naštěstí to byla správná volba a vedle plotu byla i cesta na kopec, kde vedla křížová cesta zakončená výhledem na Terchovou a okolí. Počasí bylo báječné a cestou zpět jsme pořádně provětrali jak naše chlupáče, tak i nové pekáče. Pesani nám ochotně asistovali a někteří - Delfi nám pekáče kradl.Filuta jeden! Delfi a Sára dostali otěže a pekáče vozili na kopec. Dolů lítali jak kamikaze a bourali a bourali. Přijemně unaveni jsme se vrátili do Terchové a vychutnávali někteří jídlo, jiní kafíčko a pohodičku.
    20.3. jsme vyrazili na túru. Podle zkušeností jsme to vzali přes Infocentrum, kde jsme zjistili co a jak. Ochotná paní nám poradila kudy kam a my vyrazili. Původně to měla být malá trasa na 1 – 1,5 h (Terchová - Dolné a Nové diery (malé) – bezpečné mostíky, malé žebříky). Vzhledem k tomu, že jsme byli z Proseckej a Kvačanskej doliny obrněni a vymyšlená trasa byla nudou (jak vtipně podotkla Naďa a já souhlasil), zvolili jsme o "kousek" delší trasu na cca. 4 h (Terchová – Horné diery –  Dolné a Nové diery - vrchol MedziRozsutec a přes Malý Rozsutec zpátky k autinu stojícímu u hotelu Diery). Cesta přes žebříky a mostíky byla lahoda k pokoukání viz. fotečky . Pesani vše zvládali s bravůrou a jako vždy jsme je brzdili my focením. No ale aby jste z toho také něco měli, nebylo zbytí.
Překonáním zdánlivě nejtěžšího úseku jsme vyrazili vzhůru k vrcholu MedziRozsutec. Cesta v hlubokém sněhu byla prošlapána v prostoru mezi skalisky. Jakmile jsme ale vstoupili na otevřenou planinu, bylo po usměvech. K rozcestníku Pod tanečnicou jsme se probrodili hlubokým sněhem. I Delfi rychle pochopil, že je pohodlnější kráčet v mojich stopách. Jediná Sára měla sil na rozdávání a poletovala z leva do prava jak neřízená střela. Nikdy bych nevěřil, kolik sil a vitality může takový malý pesan mít! Naďa uzavírala naši skupinku a to že tam je, jsem věděl díky šustícím oteplovákům. Z rozcestníku jsme vyrazili směr MedziRozsutec vzdálený 10minutek, jak uváděla cedule. Tam jsme sice dorazili, ale s pocitem zoufalství. Neprošlapaného sněhu hrubo přes 1m, mlha, pocit vyčerpání a nakoc i varovná cedule " Lavinové pásmo"  a telefonní číslo 18300 Horská služba na rozcestníku MedziRozsutec byla podnětem k použití našich mozků a pudu sebezáchovy Nadi i mě. V podstatě shodně jsme rozhodli pro návrat stejnou, i když časově delší a s vědomím, že budeme muset zdolat žebříky zhora dolů.
  POKRAČOVÁNÍ Z MINULA
    První žebřík se dal s drobným vypětím sil Nadi obejít, ale ty další bohužel. Já to měl se Sárou relativně jednoduché. Sáru šup do náruče a se zařazenou zpátečkou huráááá dolů. Naďa s Delfim na tom byli hůř. Delfi bral první žebřík v rámci tréninku maximálně zodpovědně a šupky dupky po šprušličkách pěkně dolů za drobné výpomoci mojí a paničky Naďky. Vzhledem k tomu, že měly žebříky z 90% něco kolem 10m, dovedete si představit jak to bylo náročné. Musím přiznat, že u jednoho z těch posledních žebřů ( tuším, že jich bylo 5 nebo 6) už byla i 23kilová Sára jak pytel betonu a navíc sebou začala nervózně mrskat. No a to nemluvím o Delfim, který by asi nejraději zůstal někde nahoře až do jara. Byl ale tím správným bojovníkem, který pro lásku k paničce všechno zvládl i když totálně vyčerpaný.
  Posledních pár set metrů se všem zlepšila nálada a pesani dokonce ožili. No pesani- Sára byla živá celou dobu až bych ji za to místy zapleštil. Ale z druhé strany jen ať je taková živá hoooooodně dlouho. Astřenku jsme viděli jako nějaké zjevení a věřte, bylo a je to to nejkrásnější auto na světě.
21.3. jsme pojali ryze odpočinkově a rozhodli se vyrazit  na Kriváň. V infocentru jsme mrkli na kameru z Kriváně, a protože tam bylo krásně, vyrazili jsme. Příjemnější cestou na "kopec"  byla volba kabinkové lanovky než šlapat pěšo. Koupili jsme lístky a jedéééém. Pesani zvědavě koukali z oken a my taky. Prostě báááájo. Nahoře nebylo mnoho lidí, takže jsme pustili pesany na volno a to bylo něco pro ně. I když drobná únava na nich šla vidět. Počasí vyšlo nádherně, a tak bylo z vrcholu Kriváně vidět hooooodně daleko. Vše je vidět na fotečkách, které jste již určitě zhlédli. Po návratu z Kriváně jsme spočli a večer se šli projít k nerezové soše Jánošíka v Terchové a vypustili balón přáníček. Hořící balón stoupal neuvěřitelně vysoko a tak doufám, že se všechna naše přání vyplní. Jedním bylo splnění zkoušky  RH-TA Nadi a Delfiho a to už se vyplnilo, takže o něm už se mluvit může.
22.3. jsme se zbalili a vyrazili zpět domů do reality.
  No a protože se výletek opět vydařil, už pomalu plánujeme další, o kterém se s vámi opět podělíme

 
Prodloužený víkend na Slovensku v oblasti Fatransko - tatranské.
 

  Jak se říká, že neplánované akce jsou  akce podařené a nezapomenutelné, tak i v našem případě nezbývá než souhlasit.

    Z důvodu řízené dovolené ve firmě kde pracuji se naskytla možnost prodlouženého víkendu od 5. do 8.2. 2009. Protože nejsem člověk, který by trávil tolik volna u televize, zvedl jsem telefon a zavolal přítelkyni Nadi zda něco nespácháme. Vzhledem k tomu, že je stejný pobuch jako já, začali jsme s hledáním ubytování pro nás a  naše čtyřnoháčky Sáru a Delfiho Dana. Nikdo z kamarádů se nepřidal a o to bylo hledání ubytování náročnější. Přes cestovku Limba se nám podařilo v poměrně rychlém čase zajistit ubytování v obci Likavka cca. 20km od Donoval, a tak bylo jasné, že můžeme začít s hledáním turistických míst v tomto okolí.

    5.2. jsme vyrazili se Sárou za Naďou a Delfim. Tam jsme naložili Astřičku a hurááááááá vstříc relaxaci a zážitkům. Vzhledem k tomu, že je Slovensko na dosah, ubíhala cesta jak voda.

      První zastávkou byl motorest- no spíš pěkná stylová koliba, kde jsme si dali tradiční slovenské jídlo - halušky s brynzou, špekem a klobásou. Parádně naladěni a syti jsme vyrazili směr Ružomberok. Po příjezdu do Likavky a našem ubytování u pana Igora Kaliského ( což je mimochodem pohodový postarší pán milující psí mazlíčky)  jsme vyrazili vzhůru ke zřícenině hradu Likava nedaleko obce. Na radu „kudy tudy do Bavorova( ke hradu)“ místního  panáčka jsme vyšlápli. Po prvních 500m čvachtání v bahně nám bylo jasné, že panáčkovi z Likavky bylo šuma fuk, kam nás posíláL. Mno proběhli jsme místním JZD a po bájo asfaltce dorazili až k polní cestě vedoucí k hradu. Chlupáči byli spokojení že můžou lítat na volno a my taky, protože nám sluníčko svítilo jak jen mohlo. Vybaveni funkčním prádlem a jinými zimními doplňky jsme se sice trápili, nicméně první skalp „zříceninku hradu Likava „ jsme zdolali. Jen škoda, že byl hrad pro veřejnost uzavřen a já musel jako správný skautík vylézt po suchém smrčku do útrob hradu, abych mohl vyblejsknout  aspoň pár foteček. Jen tak mimochodem smrček tam byl odborně nainstalován někým před námi a podle opotřebování větví byl v plné permanenci.

      Na druhý den jsme naplánovali výlet do turisticky prý atraktivního městečka typických vesnických usedlostí s názvem Vlkolínec. Vzhledem k tomu, že po probuzení do nového dne a návštěvě infocentra v Ružomberoku jsme přehodnotili plány na náš druhý den, necháme Vlkolínec na jiný výlet! V infocentru byl člověk na správném místě a na jeho doporučení a hlavně po zhlédnutí fotografií jsme rozhodli:“ Prosiecko kvačanská dolina“!!! Podle týpka v infocentru  túra na 5hodin, takže nebylo co řešit. Autem jsme zajeli do Prosieku, a pak už hurááá po „modré“ směr Prosiecka dolina (hluboká roklovitá krasová dolina) a Kvačianska dolina (velmi typický skalný reliéf).

     Prvním úsekem cesty byl výstup mezi valouny nitrem Prosiecké doliny. Z počátku nám focení přírody a našich mazlíků znepříjemňovala mlha linoucí se dolinou, a proto jsou také fotky z této části cesty zahaleny do oparu. Cesta tímto terénem by se  dala přirovnat k sutinkám, takže výcvik jako součást výletu.

    Druhý úsek jsme zahájili na rozcestí, u hory Sokol, vstupem k tamnímu vodopádu Červené piesky.Vodopád je cca. 15m vysoký a v této době zamrzlý, takže tvoří pěknou dominantu okolí, které je jen tak mimochodem nádherné.

    Třetí etapa Prosecké doliny byla obohacena třemi kovovými žebříky různých délek. Pro první žebřík zvolila Naďa akčnější cestu po skále , což byla veselá čumenda pro nás a spousta drahocenného potu Nadi . My  se Sárou jsme zvolili cestu po žebříku. Sára vyběhla první pidi žebříček jak srnka, a tak jsme všichni společně pokračovali k dalšímu. To už byly žebříky téměř kolmo postavené a délky cca. 5m . Pesani radostně chvátali vzhůru( hlavně Delfi, který se točil na paničku a jakože  „Dělej, pojď už!“) Nakonec vše zvládli bezvadně a s radostí, jak dokazovala klasicky se vrtící retrívří oháňka. Část lezení našich pesánků jsme se snažili zdokumentovat jak foťáčkem, tak videokamerou viz. Fotogalerie.

Zhruba po 2hodinách „spanilé jízdy“ jsme vystoupali zdraví a bez úhony k vrcholu a po dalších 40-ti minutách dorazili k horské chatě, kde jsme měli v plánu něco málo poobědvat. Vzhledem k tomu, že nám číšnice nedovolila vzít miláčky dovnitř, rozhodli jsme se pojíst venku u dřevěného stolu. Výběr jídel byl velice strohý a ceny vysokohorské , takže nezbylo nic jiného než si již podruhé za 2 dny dát tradiční halušky . Po 20-ti minutové pauze jsme vyrazili dál do Kvačianskej doliny. Vzhledem k tomu, že sněhu bylo pomálu, museli jsme se spokojit s nepříjemnou ledovicí v některých úsecích a hlavně spoustou drobných „kaluží“ a tekoucí vodou, kterou vymetli pesani jeden jak druhý. Nejnižším místem Kvačianskej doliny je část Oblazy, kde jsou zachovány dva ze tří dřevěných vodních mlýnů. Jeden mlýn je dokonce funkční. Odtud jsme museli překonat jako již tradičně nepříjemné převýšení. Nutno podotknout, že v některých chvílích jsem si říkal : „Do prčic, kde je ten vrchol!!!“ Vrchol se dostavil a z hřebene byl krásný výhled na okolní kvačianská skaliska, drobné vodopády a nádherný pohled do útrob samotné doliny.Vau stála ta dřina za to! Teď už zbývala „akorát“ cesta do Kvačian a odtud tradááááá k Astřičce do Prosieku. Kvačiany byly do hodinky zdolány a u rozcestníku jsme se napojili na „žlutou“ směr Prosek. Po 5 minutách jsme narazili na drobný problémek- zbořený mostek přes říčku. Nový mostek v nedohlednu, takže byl čas na oblíbený plán „B“. Spousta kamenů kolem, takže řešení situace nebylo složité. Nikdo se nevymáchal, a  proto po netradičním překonání říčky juchůůůůůů směr Prosek. Po 5 minutách chůze po žluté jsme narazili na super nový kovový mostek přes námi zdolanou říčku. Úsměvy byly viděl myslím až do Prosieku . Nastala svým způsobem nejmíň záživná cesta výletu otevřenou krajinou kolem lesa podpořena únavou nás čtyřech. Touha vidět za každou zatáčkou naše auto nás hnala dopředu svižným tempem i skrz únavu. Neuvěřitelně rychle se začalo stmívat, a tak došlo i k vytažení čelovky. No ještě, že má Naďa důvtip a předvídavost, a nosí čelovku automaticky v báglu. Já ji neměl, takže jsem si zahrál se Sárou na stopaře a sledovali jsme Nadiny kroky. Delfi hnal po stezce jako by tam byl doma a udával tempo. K autu jsme dorazili po  7hodinové túře naplánované za minutu unavení, hladoví ale plní zážitku, které nám nikdo nevezme.

  V sobotu 7.2. jsme vyrazili do Donoval cca. 20km od Likavky. Lákalo nás  III.Mistrovství střední Evropy psího spřežení.Čekali jsme, že aspoň tam bude sněhu na rozdávání, ale ani v Donovalech krom bájo tajících zbytků sníh nebyl. Počkali jsme na start části soutěžících, a protože začalo nepříjemně pršet a byli jsme naším ubytovatelem pozvání na oběd, zvolili jsme ústup. Jinak náš pan ubytovatel nás pozval na tradiční slovenské halušky, takže co vám budu říkat- za tři dny 3x halušky je masakr. Naštěstí se  pan Kaliský vyznamenal a udělal nám Halušky s obrovským Hááááááááá navíc s výtečnou kyškou. Po vydatném obědě jsme vyrazili na Šútovský vodopád. Cesta tam byla krásná,ale náročná díky totálně zmrzlé cestě. Po cestě pesani překonali jako doplněk a pro spestření lanový žebřík přes říčku. Šútovský vodopád se ukázal jako další výborná volba. Je to nádherný přírodní vodopád opět z větší části zamrzlý a ani fotky nejsou schopny ukázat to co ukáže realita. Cesta zpět už byla parádní procházkou a pohodovým zakončením našeho výletu. V neděli jsme se bohužel museli sbalit a zpět do děsné reality – NÁVRAT. Už teď se těšíme na další takové společné výlety, o kterých se s vámi samozřejmě podělíme. Co závěrem? Snad jen doporučit vám podobný výlet k našim Slovenským sousedům, kterým tiše závidíme přírodu a její krásy . Snad vás aspoň trochu navnadily naše fotečky, které jako celek najdete ZDE

A TEĎ HURÁÁÁÁ DO PLÁNOVÁNÍ NOVÉHO PRODLOUŽENÉHO VÍKENDU

TOPlist